Karel Zitterbart: Dostupná zdravotní péče není samozřejmost. Musíme myslet na to, co bude za deset let

Co udělat pro to, aby rodiče nemuseli složitě hledat pediatra, senioři měli péči dostupnou i v menších obcích a mladí lékaři chtěli přebírat ordinace? Karel Zitterbart mluví o problémech českého zdravotnictví, konkrétních změnách, které během svého působení v Senátu podpořil, i o tom, co je potřeba udělat v dalších letech.

Co dnes podle vás nejvíce ohrožuje dostupnost lékařské péče v Česku?

Populace stárne, a bude tak přibývat lidí, kteří potřebují pravidelnou a dlouhodobou péči. Zároveň se mnoho lékařů a sester blíží důchodovému věku. Náhradu za ně nelze vychovat během jednoho roku. Stárnutí populace zároveň zvýší nároky na financování zdravotnictví. Chceme-li zachovat dostupnou a kvalitní péči, musíme motivovat mladé zdravotníky k práci tam, kde péče nejvíce chybí, a udržet zdravotní systém finančně stabilní. A také se více věnovat prevenci. Čím déle lidé zůstávají zdraví, tím lépe zvládneme rostoucí potřebu péče i její náklady.

Nedostatek praktických lékařů a pediatrů se řeší už řadu let. Jak vážná je podle vás situace a co se stane, pokud ji stát nezačne řešit systematicky?

Situace je vážná už dnes. Rodiče obtížně hledají pediatra, který přijme jejich dítě, a při odchodu lékaře do důchodu často není připraven nikdo, kdo by ordinaci převzal. Pokud se to nezmění, bude přibývat lidí bez pravidelné péče. Mladým lékařům proto potřebujeme zjednodušit cestu specializačním vzděláváním, aby mohli dříve začít pracovat v ordinacích, aniž by utrpěla kvalita jejich přípravy. Ordinace v místech, kde lékaři chybějí, potřebují cílenou podporu a lepší podmínky pro převzetí praxe. Stejně důležité je budovat týmy, v nichž mají sestry a další pracovníci odpovídající kompetence a lékař nemusí sám zajišťovat veškerou administrativu. Rozšiřování možností praktiků předepisovat léky už probíhá. Aby ale ordinace mohly pečovat o více pacientů a zároveň si udržely kvalitu, potřebují především dostatek schopných lidí. 

Jsou některé skupiny pacientů nebo části republiky nedostupností péče ohroženy výrazně více než jiné? Kde dnes vidíte největší problém?

Ano. Nejvíce se potíže soustřeďují v odlehlých a strukturálně znevýhodněných regionech. Jako příklady se často uvádějí části Karlovarského kraje nebo Frýdlantsko. Pokud tam skončí jediný pediatr či praktický lékař v okolí, nejde jen o delší cestu. Náhrada nemusí být k dispozici vůbec. Nejhůř to dopadá na seniory, chronicky nemocné a rodiny s dětmi, zvlášť pokud nemají auto nebo peníze na opakované cestování. Dostupnost proto nemůžeme měřit jen počtem ordinací nebo vzdáleností na mapě. Rozhodující je, zda lékař přijímá nové pacienty a zda se k němu člověk skutečně dostane. 

Rodiče někdy obtížně hledají pediatra, který jejich dítě přijme. Co by podle vás mohlo situaci konkrétně změnit? Je problém v počtu absolventů, systému vzdělávání, financování ordinací, nebo někde jinde?

Jedna příčina ani jedno rychlé řešení neexistují. Kapacity lékařských fakult se už zvýšily, ale než se z nového studenta stane samostatně pracující pediatr, uplyne řada let. Pro dostupnost péče je pak zásadní, zda si mladý pediatr zvolí práci v nemocnici, nebo v ordinaci praktického dětského lékaře. Proto potřebuje během specializačního vzdělávání do hloubky poznat práci praktického pediatra a mít dobré podmínky, aby v ní chtěl pokračovat. Současně musíme usnadňovat předávání zavedených ordinací a podporovat týmové praxe, kde se lékaři mohou zastoupit a společně pracovat se sestrami. Máme s tím zkušenost i na Lesné: letos jsme rozšířili tým a otevřeli druhou ordinaci. Znamenalo to zajistit lidi, prostory i vybavení. Stát a zdravotní pojišťovny už při podpoře vzdělávání pracují s údaji o regionech ohrožených ztrátou péče. Na tuto práci je potřeba navázat, aby nové kapacity vznikaly především tam, kde rodiče pediatra skutečně hledají.

Co mladým lékařům dnes nejvíce komplikuje cestu k vlastní praxi a co bychom měli změnit, aby měli motivaci přebírat ordinace i mimo velká města?

Mladý lékař nepřebírá jen pacienty. Přebírá také odpovědnost za zaměstnance, provoz ordinace, smlouvy s pojišťovnami, vybavení a často i prostory, které potřebují investice. Po letech studia a specializační přípravy je to velký krok. Pomohla by předvídatelná podpora při převzetí ordinace, dostupná rezidenční místa a možnost nějakou dobu pracovat po boku lékaře, který praxi předává. Svou roli mají i obce: mohou pomoci s prostory nebo bydlením. Motivace ale nevznikne jednorázovým příspěvkem. Mladý lékař musí vidět, že tam může dlouhodobě dobře pracovat a žít se svou rodinou.

Často se mluví o tom, že část práce lékařů by mohly převzít jiné zdravotnické profese nebo moderní technologie. Kde v tom vidíte potenciál a kde už by podle vás byla ohrožena kvalita péče?

Velký potenciál vidím v dobře fungujícím týmu. Zkušená sestra může převzít část edukace, organizace preventivní péče nebo komunikace, která nevyžaduje rozhodnutí lékaře. Elektronické systémy by zase měly odstranit opakované přepisování stejných údajů a usnadnit sdílení výsledků vyšetření. To všechno může lékaři vrátit čas pro pacienta. Technologie může pomoci vyhodnotit informace a upozornit na možný problém. Nemůže však sama stanovit diagnózu ani rozhodnout o léčbě. Takové rozhodnutí musí udělat zdravotník s odpovídající odborností, který zná pacienta a nese za svou práci odpovědnost. Dostupnost zdravotnictví není jen otázkou toho, zda někde lékař fyzicky je.

Jakou roli hrají čekací doby, prevence nebo finanční dostupnost moderní léčby? Máme dnes v Česku skutečně rovný přístup ke zdravotní péči?

Pro rodinu, která čeká dlouhé měsíce na vyšetření u dětského psychiatra, je dnes péče dostupná jen na papíře. To musíme změnit a pracujeme na tom. Podobně je to s prevencí: má smysl tehdy, když se k ní lidé dostanou včas a výsledný problém lze následně řešit. Jako pediatr považuji za důležité také to, aby cena nebyla překážkou u účinné ochrany zdraví, například u očkování. A považuji za nepřijatelné, aby přijetí dítěte do ordinace bylo podmiňováno zakoupením placeného balíčku. 

Co se vám v oblasti dostupnosti zdravotní péče podařilo během vašeho působení v Senátu konkrétně prosadit nebo posunout?

Snažil jsem se přenášet do legislativy to, s čím se setkávám v ordinaci. Podílel jsem se na rozšíření věku, ve kterém je dívkám i chlapcům hrazeno očkování proti lidskému papilomaviru (HPV), a na prodloužení období pro hrazené očkování proti meningokokovým infekcím. To dává rodinám čas se kvalifikovaně rozhodnout, kdy a jak očkovat. Pomáhal jsem také měnit pravidla úhrady pneumokokových vakcín pro nejmenší děti tak, aby nejmodernější vakcíny byly bezplatné a připravit a prosadit předvídatelnější cestu k úhradě dalších moderních vakcín pro nepovinné očkování. To jsou konkrétní změny, které mohou pacienti pocítit. Věnoval jsem se rovněž změnám ve vzdělávání pediatrů pro práci v ordinacích dětských praktiků a legislativním krokům, které mají pomoci řešit nedostatek zubních lékařů. Netvrdím, že tím je problém dostupnosti vyřešen, ale jsou to kroky, na které dále navazujeme a situaci zlepšují.

Kdybyste mohl v příštích šesti letech změnit tři věci, které by pacienti skutečně pocítili při návštěvě lékaře nebo při hledání zdravotní péče, které by to byly?

Za prvé bych chtěl, aby zdravotní pojišťovny aktivně pomáhaly lidem najít lékaře a včas podporovaly nové ordinace tam, kde chybějí. Pacient by neměl zůstávat sám s dlouhým seznamem telefonních čísel. Za druhé bych podpořil předávání praxí a týmové praxe, aby odchod jednoho lékaře neznamenal ztrátu péče pro stovky lidí. A za třetí bych lékařům a sestrám ubral zbytečnou administrativu.

Jak by podle vás mělo české zdravotnictví vypadat za deset let, abychom mohli říct, že je kvalitní péče opravdu dostupná každému bez ohledu na věk, příjem nebo místo, kde žije?

Úplně bez čekání a bez rozdílů mezi regiony nebude zdravotnictví asi nikdy. Potřeby lidí se mění a každá země má omezený počet zdravotníků i peněz. To ale není důvod smířit se s tím, že rodiče musejí prosit známé o kontakt na pediatra nebo že senior odkládá vyšetření, protože se k němu nemá jak dostat. K co nejrovnějšímu přístupu se musíme soustavně přibližovat. 

Péči potřebujeme plánovat podle toho, jak se bude měnit populace. Přibude starších lidí, kteří budou potřebovat nejen lékaře v ordinaci, ale také pomoc doma, aby mohli co nejdéle zůstat ve svém známém prostředí. Zdravotní a sociální služby proto musí lépe spolupracovat a soustředit se na pomoc tzv. v terénu. Pro plánování péče by pomohly víceleté dohody mezi pojišťovnami a poskytovateli, rozhodování založené na datech a jasnější odpovědnost pojišťoven za to, že jejich pojištěnci péči skutečně najdou. Vedle počtu vyšetření musíme sledovat i kvalitu, bezpečí a výsledky léčby. Pacient by to měl poznat jednoduše: ví, kam se obrátit, dostane se k péči včas a jednotlivé služby na sebe navazují, aniž by musel stále začínat od začátku.

Karel Zitterbart, senátor
Brno, 30.9. 2026